Sklípek podzim 2010

13.11.2010 18:00

 

 

Sklípek Dolní Dunajovice 2010

 

 

Tak jsme se zase sešli. Sice ne všichni, protože sklípek je malý, ale bylo nás hodně. Od pozdního odpoledne jsme se začali sjíždět z různých stran naší republiky do hotýlku Praha v Dolních Dunajovicích, kde jsme měli zajištěný nocleh. Do večera daleko a tak někteří neodolali lákavé Svatomartinské nabídce a dali si husičku, ze které servírka jen tak mezi řečí udělala labuť, jiní si šetřili místo v žaludku na plánované večerní pohoštění ve sklípku a spokojili se jen s topinkou nebo hemenexem. Samozřejmě i tekutiny je potřeba doplňovat! Poslední dorazila Opička s Kocourem. „Ježek se trochu zpozdí, protože se ještě cestou stavil v Brně u Lamy a Puštíka“ hlásí Opička. Ale kde je Myška? „Myšce je špatně a zvrací…“, oznamuje Kroky.

Přiblížila se sedmá hodina a je tedy načase vyrazit! Honem zaplatit útratu a vzhůru dolů do sklépku, ne? Sraz před hotelem! Tak kdo se ještě loudá! „Nemáte někdo něco na moji hlavu?“, ptá se Prasátko. “Neboj, máme Brufen, chceš?“, nabízí Slon. „Vem mi sebou dolů mikinu, večer bude zima!“, přihazuje si Krtek. Konečně jsme se všichni slezli a můžeme vyrazit. Prý je to jen půl kilometru, takže kousek. Ale po půl kilometru zjišťujeme, že jsou to „ta malá světýlka tam vzadu“ a čeká nás další půlkilometr. „Příště sebou baterku, ať trefíme zpátky!“ Opička s Kocourem a Ježkem jeli autem a už na nás čekali. „My spíme tady nahoře.“ „To se někdo má, že nemusí v noci šlapat zpátky, co?“ Sklípkan už na nás taky čekal. „Tak všichni vítejte. Chcete nejdřív něco zakousnout nebo půjdeme hned dolů na ochutnávku?“ Hlad jsme zahnali v hotelu, takže se šlo koštovat. Skleničku do ruky a už se nalévá z koštýře první vzoreček. „Tohle je Ryzlink rýnský“, hlásí Sklípkan. Všichni pomlaskávají a Sklípkan už natahuje další vzorek. Ti chytřejší si vzali sebou dolů krajíc chleba na zajezení vzorků. Slon vyběhl po schodech a vrací se s ošatkou. „Pekař přijel! Kdo chce chleba?“ A tak se koštuje a ochutnává jeden vzorek za druhým a Sklípkan k tomu vykládá co zrovna koho zajímá. Jaká byla úroda, jak je ten sklep vlastně hluboký a kolik vína tam vleze, kam zmizela ta loňská navštívenka ze stěny… Chami vypráví vtip o mentálně postižených dětech tak skvěle, že začínáme přemýšlet, kde prožil své mládí a s kým.… Další se přidávají a vyprávějí jeden vtip za druhým…

Po skoro hodince je na čase dát si přestávku. Nahoře čekají talíře se škvarkama, šunkou, tlačenkou a dalšími dobrotami. Jen pitný režim doplňujeme z kohoutku. Kroky sáhl po kytaře. „Tak co dáme?“ „Já zavolám Myšce a zahrajeme jí do telefonu Stánky!“, říká Syslík. Myška to ale bohužel nezvedá, asi už spinká nebo prý možná okupuje záchod. I tak jsme dali „Hůůůůůůůůůůů, u stánků na levnou…..“ a pak spoustu dalších našich oblíbených. „Myškoooooo“ smutní Syslík a ostatní s ní. Kdo nám napíše kroniku?

„Dáme druhé kolo?“ Většina zamířila opět dolů k sudům s vínem a ochutnáváme tentokrát letošní bouřlivá, ještě skoro burčáková vína, která čekají na stáčení. Někdo má radši už ta zaleželá, někdo si naopak pochutnává na těch mladších, ale každý si přišel na své a už přemýšlí, které si zítra dopoledne nechá natočit do sedmičky nebo demižonku s sebou domů. Nahoře se opět hraje tentokrát „Ty kdo ses v lednu narodil…….“ a všichni postupně vyprazdňují své skleničky. Zespoda se ozývá lomoz a kluci nahoru vyvalili veliký sud. „Kolibřík nám slíbila, že nám na něm zatancuje!“ Šup se sudem ven, protože nahoře je nízký strop a už nesou Kolibříka ven před sklípek a zvedají ji na velký sud. Ještě že je to Kolibřík a skoro nic neváží na rozdíl od toho sudu. Kroky hraje na kytaru a Kolibřík se vlní v bocích. Už je ale venku zima, tak představení netrvalo dlouho a Kolibřík se vydala do tepla a soudek zpátky dolů do sklípku.

Už je dávno po půlnoci a objevují se první odpadlíci, kteří zamířili vrávoravým krokem do hotelu. „Kolik vlastně je? Cože? Už půl třetí? Asi taky pomalu půjdeme!“, odchází Slon s Krtkem, Prasátkem, Syslíkem, Krokym, Kolbříkem a Žífou v patách. „Doufám, že nezabloudíme. Máte někdo baterku?“ Naštěstí se jedna našla a skupinka rychlým krokem vyráží do vesnice k hotelu. Skalní ale ještě zůstávají. „Snad není zamknuto, my nemáme klíče, bral je Chami a ten už šel spát před chvílí.“ Někdo ale naštěstí klíče má, dole si odemkneme a nahoře zamknuto není. A tak šupky hupky do postýlky, dobrou noc a mějte mě rádi. Zuby holt počkají do rána. Aspoň ty Slonovy.

Ráno se vstává různě. Někteří jsou vzhůru už od sedmi a nemůžou spát. „Není náhodou něco v televizi? A funguje to vůbec?“ Sice funguje, ale výběr je malý. „Hele, Skippy! Toho už jsem dlouho neviděl! Toho jsme na základce hrozně žrali! A do kdy se máme vlastně vystěhovat?“ Čas kvapí, tak honem sbalit, spáchat nějakou tu hygienu, tašky hodit do auta a dolů na nějakou tu malou snídani. „Jsou ještě rohlíky?“ „Ne, tyhle jsou už bohužel poslední, jinak už jedině chleba.“ „To nevadí, nám půjčí sousedi, viď?“ Někdo snídá studenou, někdo teplou, i palačinka byla. Pak nasedat a jede se znovu do sklípku. Že by druhé kolo? Kdepak, každý si jde nechat natočit, co mu včera chutnalo. Někdo má nádoby vlastní, jiný bere sedmičky z přepravky. „Kdo bude chtít Veltlín? Tady si postavte lahve!“ Nahoře se snažíme plné lahve špuntovat a po pár pokusech se zadařilo. Pak ještě Sklípkan kasíruje a jsme hotovi

„Neviděl jste někdo Ježkův mobil? Měl ho novej, tady ho nechal večer ležet a když odcházel, už tam nebyl!“ Všichni zpytují svědomí a vzpomínají, co se večer všechno dělo a kdo kdy vlastně odcházel. Bohužel bezvýsledně, i když teorií je spousta. Která je ale pravdivá nikdo neví. Ježkovi jsme bohužel moc nepomohli a nálada klesá k bodu mrazu. Nikdo ale moc nevěří tomu, že bychom mezi sebou měli zloděje. Jdeme se ven společně vyfotit a všichni ještě před odjezdem šacují svoje kabelky, ruksaky a auta, jestli tam Ježkův mobil náhodou nezapadl, ale bezvýsledně. Smutná zkušenost. Snad příští akce zvířátek bude stejně tak báječná jako tento sklípek, ale s lepším koncem.

 

—————

Zpět